Rada nad zlato: Škrtej, zkracuj, vypouštěj!
Vyčítat spisovateli, že se nechává příliš unést psaním, přehání to s popisy, výřečností postav, je zbytečně obšírný, vrství slova na slova a přímo se opájí jazykem, by byl zřejmě nesmysl – spisovatel je zcela přirozeně jazykem fascinován, a tak se u něho větší či menší míra grafomanie (s nadsázkou řečeno) očekává. Ale dnes více než kdy jindy při psaní platí, že méně je někdy více. Termín „dnešní uspěchaná doba“ je sice klišé, ale rozhodně ne beze smyslu. Autor (chce-li napsat knihu, která se bude dobře a hladce číst) by měl říci právě tolik, kolik je třeba k dosažení vytyčeného efektu, a ani o chlup víc. Tím se samozřejmě nechce říci, že by měl být stručný všude, ale měl by velmi vážit, kde je možno se pustit do větší obšírnosti a kde by to naopak bylo jen únavné. Kromě toho, bude-li k sobě přísný, zjistí, že některé pasáže jsou nepodstatné zcela, a tak mohou být nejen zkráceny, ale přímo vyškrtnuty.
Bylo by velkým omylem si myslet, že každá informace, kterou v knize máme, přispívá ke srozumitelnosti celku. Naopak! Zaházíme-li to podstatné všelijakým haraburdím, pohřbíme-li kostru příběhu pod bahnem nicneříkajících vedlejších epizod, získáme spíše maglajz, z něhož bude muset čtenář spisovatelovo sdělení teprve vydobývat, očistit je od strusky, udělat spisovatelovu práci v podstatě za něho – ale ta struska je stále přítomna, kazí dojem, mate čtenáře, nudí jej, a možná ho otráví natolik, že knihu ani nedočte.
Nemám nic proti vedlejším epizodám, propracovanosti vedlejších postav, zaměření na detail, obšírnějším popisům prostředí, ale to vše musí sloužit hlavnímu účelu: budovat atmosféru, přinášet informaci, která něco konkrétního vysvětlí, nebo o kterou se opře děj později; zkrátka, vždy to musí být něco podstatného pro hlavní dějovou linii, hlavní motiv příběhu (podstatného alespoň zprostředkovaně).
Řečené samozřejmě předpokládá, že něco takového jako hlavní motiv nebo linie příběhu existuje a je to přítomno co nejdříve (např. jakmile se čtenář trochu rozkouká, seznámí s reáliemi, postavami). Viz článek zde.
Úspornost ve vyjadřování
Jedna věc je škrtat pasáže, ale druhá pročistit svůj styl jako celek. Pokud je problém již přímo v autorově stylu psaní, je samozřejmě náprava mnohem těžší, respektive pracnější, jelikož se pak bude týkat třeba každého odstavce či věty.
Mnoha začínajícím spisovatelům, i těm velmi nadaným, anebo možná právě jim, hrozí, že se nechají unést jakousi „hrou na literaturu“ – že se budou snažit sešroubovávat co nejsložitější věty, nafukovat každou bublinu, zkrátka působit učeně a umělecky. Pokud se tak činí vědomě na způsob určité parodie, může to být v pořádku, ale pokud tak autor činí nevědomky, bude to stejně jako parodie působit, jen to pro něho už nebude lichotivé.
Úsporný, jasný styl vyjadřování je dnes přímo moderní. Ty tam jsou doby, kdy se dobrý romanopisec vyznačoval souvětími přes půl stránky. Je třeba ujasnit si předem, co chci říci, a pak to říci co možná nejsrozumitelněji – bez zbytečných kudrlinek (říkám „bez zbytečných“, což není totéž jako „zcela bez kudrlinek“ – občas je chceme použít aspoň pro zpestření, ostatně ne náhodou je beletrie krásná literatura). Pokud si to neujasním předem, lze samozřejmě větu nebo odstavec upravit později, aplikovat naši „radu nad zlato: Škrtej, zkracuj, vypouštěj!“.
Pár tipů pro usnadnění škrtání
Škrtání je ovšem těžké – když už jsme něco napsali, nechce se nám toto své „dítko“ zaříznout, jen tak zahodit tenhle plod naší úporné snahy. Mám tedy dva návrhy, co s tím: Neškrtejte nenávratně, ale danou pasáž si uschovejte do zvláštního dokumentu. Nehledě na psychologický efekt má něco takového tu výhodu, že když příště změníte názor a budete mít dojem, že pasáž musíte do rukopisu vrátit, můžete tak učinit. A pokud půjde o větší celky či přímo kapitoly, hotové postavy apod., máte je pak po ruce v šuplíku a můžete z nich vystavět něco nového nebo je pro další tvorbu použít jako inspiraci.
Samozřejmě, že mnohem důležitější tip by říkal, co škrtat, nicméně to v žádné zvláštní konkrétnosti říci nelze. S jistotou nicméně můžete použít pravidlo, že škrtat „vždy aspoň něco“, a statisticky mohu prohlásit, že snad polovina autorů, kteří mi posílají svá díla ke korektuře nebo posudku, by udělala nejlépe, kdyby proškrtala celou polovinu rukopisu, a zbývající polovina třetinu rukopisu.
„Škrtej, zkracuj, vypouštěj“ je skutečně univerzální rada a její správná aplikace může činit zázraky, dílo v pravém slova smyslu vybrousit.
Pozor na opačný extrém
Pozor na přehnanou přímočarost v případě, že rozuzlení zápletky má být překvapivé. I sám „páter Knox“ (tj. Škvorecký, jenž vytyčil pravidla pro výstavbu pravých detektivek) je sice proti zavádějícím stopám, které by mohly čtenáře mást, nicméně nějaký prostor k omylu čtenáři ponechán být musí. Například v klasické detektivce musíme znát tak trochu psychologické či jiné pozadí vícera postav, abychom si nemohli hned říci „vida, pouze zahradníka autor psychologicky propracoval, tak je jasné, že v tom má prsty on“.
Ale netýká se to zdaleka jen detektivek. Rozuzlení zápletky by mělo být nějak překvapivé či zajímavé v každém příběhu – vše, co píšeme, by mělo mít nějakou pointu. Pokud si může čtenář průběh a konec příběhu domyslet už na jeho začátku, nemá cenu, aby ho četl.
Udržet „balanc“
Vidíme tedy, že je na jedné straně potřeba příběh očistit od nepotřebné strusky, a na druhé straně nedopustit, aby byl náš vybroušený diamant příliš průhledný. Správná míra toho a onoho, šikovné „probruslení“ pravidly, nejlépe tak, „aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá“, je úkolem spisovatele jakožto umělce.
Já psaní nikdy nepřestávám považovat za pravé umění – veškerá teorie se musí aplikovat s citem pro věc, a tento cit je to, co se podle mne – na rozdíl od teorie – nelze naučit (nebo přinejmenším jej nelze předat, ale jistě jej lze tříbit vlastní snahou).
Rada dobrá pro každého, i pro mne
Radu, kterou jsem zde předestřel („Škrtej, zkracuj, vypouštěj!“), bych mohl dát i sobě samému, přinejmenším co se týká těchto článků. Mohly by být stručnější, a možná by i měly. Místy jsem málo věcný, moc mnohomluvný... Nicméně na druhou stranu je třeba rozlišit, zda chci mít své příspěvky technicky věcné, nebo přece jen trochu esejistické, „básnivější“, a já se rozhodl pro tuto druhou variantu. Další věc je, že ony nevycházejí tiskem, a není na ně zatím kladen vnější požadavek, co se délky týká.
Jde vždy i o účel, za jakým se kniha píše, jakému publiku je určena, a samozřejmě o žánr. Každopádně, autor by si měl být svých nedostatků vždy vědom, a pokud jim povoluje, dělat to vědomě. Pravda je i to, že občas lze z negativa udělat i pozitivum, nikoli jeho rušením, ale maximalizací či postavením do nového světla (ale to už bychom se vzdalovali od základních, obecných pouček, tudíž o tom si povíme více někdy v budoucnu, bude-li zájem).
VAROVÁNÍ: Mé posudky autorských prací jsou ryze upřímné (jedině tak to má smysl), tudíž bývají z většiny tvořeny kritikou (ovšem konstruktivní, s konkrétními návrhy, jak kritizované aspekty zlepšit).