Originalita vs. „úlet“
Originalita je jasný požadavek všech nakladatelství, chcete-li je s rukopisem oslovit. Snad vždy požadují (nebo prostě očekávají – totiž, oni jen málokde uvedou, co má takový průvodní dopis s knihou obsahovat; povíme si o tom v dalším článku), abyste řekli, v čem je Vaše kniha „jiná“ než ty, které jsou již na trhu, co nového přináší, a proč by tedy měla potenciálního čtenáře zaujmout právě tato kniha, a ne jiná.
Současně však platí, že kniha by měla mít potenciál zaujmout nějakou již existující skupinu čtenářů, a nakladatelství bude chtít také slyšet, o jakou skupinu se jedná, tedy komu je dílo určeno (maminkám na mateřské, otrlým fanouškům hororu…). Originalita by tedy neměla znamenat, že půjde o nějaký „úlet“, který je tak mimo, že ani autor netuší, kdo by o něj mohl stát (srv. co jsem napsal pod čarou v článku Dobrá kniha vs. úspěšná kniha).
Jak být originální, a přitom přirozený
Nadpis je postaven, jako by jedno (originalita) vylučovalo druhé (přirozenost). Chci však tvrdit, že pokud se vám podaří dostat do textu maximum ze své přirozenosti, dosáhnete právě originality. Každý z nás je trochu jiný, a pokud nebudeme svůj projev příliš kroutit dle nějakých vnějších mustrů, zbytečně se přizpůsobovat a napodobovat, originální věc může vyplynout zcela přirozeně.
Dejme tedy své přirozenosti průchod, nechme ji promluvit právě v knize. Máme-li rukopis již „hotov“, podívejme se, které pasáže či motivy jsou jako vystřižené z jiných knih, a které naopak vybočují, jsou něčím zvláštní, jsou prostě „naše“. Následně je záhodno se zamyslet, zda by nebylo dobře ty pasáže či motivy, které jsou „jako obšlehnuté“, spíše potlačit a naopak jít dál (víc do hloubky či šířky) v pasážích či motivech, v nichž jsme silní a svoji, tedy originální.
Využívání klišé a neživé, schematické postavy
Docela úzce s tímto souvisí problém, který pozoruji velmi často: začínající autoři mnohdy přebírají již hotová (bohužel pak už často omšelá, mrtvá) schémata, místo aby si k motivům v příběhu vydobývali nový přístup. Například zcela chybné a špatné je používat obraty typu „byl to takový ten typický ...“. Trapné je také půjčovat si postavy ze seriálů, aniž bychom je něčím oživili: expert přes počítače je prostě takový ten typický „geek“, buď brejlatý a tlustý, nebo prostě divný pankáč; zlý čaroděj je jednoduše takový ten černý chlapík v hábitu atd. atd. (samozřejmě vždy existují výjimky – např. v pohádce čaroděj prostě bude ten vousáč v hábitu, jelikož tam pracujeme s jistými archetypy).
Netvrdím, že bychom pro každého komparzistu, který se knihou jen mihne, museli mít vymyšlen kdovíjaký charakter a příběh, ale postava, která má alespoň epizodní roli, rozhodně bude působit živěji, když řekneme například, že „barva jejích vlasů byla evidentně staršího data a též odrůstající růž nehtů prozrazovala, že údržba paní matky nebude zrovna nejvyšší položkou rodinného rozpočtu“ než „byla to taková ta stárnoucí maloměstská paní z domácnosti“. Tento můj ad hoc nahozený žblept samozřejmě není nejlepším možným způsobem, jak uvést jakoukoli „stárnoucí maloměstskou paní z domácnosti“ – jde hlavně o to, jakou atmosféru či dojem chceme budovat. Zde totiž již zaujímáme určitý pohled, originální hledisko. Tzn., že i kdyby postava tuctová nakonec byla (skutečně je to jen paní z domácnosti a nic víc než to, alespoň pro účely knihy), tak náš pohled na ni bude svérázný (zde poněkud cynický, trochu výsměšný) a postava i přes svou tuctovost živá (ubohá, snažící se ještě nějak vypadat, ale nemající přitom mnoho peněz na holiče či nehtové studio, snad dokonce ani na to vietnamské).
Dívejme se tedy na každou postavu nově, po svém – se svým vlastním citovým nebo intelektuálním zabarvením. A čiňme totéž nejen s postavami, ale vůbec jakýmikoli motivy v knize. Nepřebírejme hotová schémata, neomílejme stará klišé.
Omšelé metafory
To samé platí pro metafory. Použije-li autor hned na začátku své ukázky poslané do nakladatelství metaforu, jakou se učil na základce (coby jeden z příkladů, jak vypadá metafora), myslím, že redaktor svou myší urychleně zaměří křížek vpravo nahoře a možná se ani nebude obtěžovat s obligátním „litujeme, v tuto chvíli máme redakční plán zcela plný, zkuste to jinde“.
Originální příběh, téma
Zatím jsme tedy hovořili o originalitě v jednotlivých motivech či postavách, ale stejně důležitá, možná i důležitější je originalita na úrovni příběhu, zápletky, hlavního tématu, klíčového sdělení... Toto je však oblast, kde lze jen stěží podat obecné rady. Snad bych dal jen tu, že pokud jasně vidíte, že váš příběh či téma prostě originální není, raději to vzdejte a zkuste na něco originálního přijít, než se do psaní pustíte – totiž, udělat dobrou knihu z neoriginálního námětu je nesmírně těžká práce: zpracováváte-li něco, co už někdo zpracoval před vámi, znamená to, že aby mělo smysl to zpracovávat nově, museli byste to udělat výrazně lépe. A ruku na srdce: jsme jakožto začátečníci lepší než profesionálové, kteří byli před námi?
Tedy, mám-li nápad omezený na „udělám fantasy, kde bude svalovec s magickým mečem bojovat proti temnému pánovi, který ohrožuje svět jménem Moorlandia“, udělám asi lépe, když si místo psaní zahraju WoWko nebo Dark Souls.
Nic proti úletům obecně
Když jsem řekl, že snaha o originalitu by neměla znamenat pokus o veliký úlet nebo nějakou umělou upachtěnou snahu za každou cenu vybočit, pochopitelně jsem měl na zřeteli určitý účel – hlavně ten, aby kniha byla dobře publikovatelná – a hovořil jsem obecně, bez hledění k možným výjimkám. Samozřejmě je možné, že se vám podaří přijít s něčím, co bude tak „out“, až se to nakonec stane „in“ a bude z toho totální fenomén. Pokud má někdo přímo takový záměr, ani v nejmenším bych od toho neodrazoval, ba naopak. Jen by asi měl znát úskalí takového podniku, tj. nepočítat s tím, že když se jemu tenhle úlet zdá naprosto senzační, bude se tak nutně jevit všem...
Ale jinak říkám „Směle do toho!“, a to zcela upřímně a vřele, jelikož osobně nejsem příznivcem průměrnosti, a dokonce i originalita taková, k jaké jakožto střízlivý profesionál nabádám, mi z hlediska osobního, „fajnšmekrovského“ přijde slabá. Nejraději mám právě kuriozity a díla na hranici, nebo i za hranicí úletu...
VAROVÁNÍ: Mé posudky autorských prací jsou ryze upřímné (jedině tak to má smysl), tudíž bývají z většiny tvořeny kritikou (ovšem konstruktivní, s konkrétními návrhy, jak kritizované aspekty zlepšit).